SEKERY
Tento univerzální nástroj je v podstatě starý jako lidstvo samo. Od primitivních kamenných seker až po nejmodernější taktické tomahawky, okolo seker vždy byla mocná aura. Je to nástroj, který při uchopení okamžitě dává najevo svou sílu a schopnosti.
Sekery se vyrábějí od dávného pravěku. Nejprve štípáním různých vhodných druhů kamene. Vyštípaná hlavice sekery se osazovala do dřevěné násady vhodného tvaru. Někdy to byl kořen, jindy větev s pořádným uzlem na konci.
Později se kamenné sekery začaly upravovat i hlazením a leštěním, dokonce se vrtaly otvory pro násadu. Takové neolitické sekery či sekeromlaty jsou tvarově téměř k nerozeznání od dnešních štípacích seker.
Paleolitická sekera
Historie
Pravěk a starověké Středomoří
Kamenné ruční sekery se používaly v období paleolitu stovky tisíc let. Zdá se, že první kamenné sekery s hroty byly vyrobeny asi roku 6000 před Kristem v období mezolitu. Technologický rozvoj pokračoval i v období neolitu s mnohem širším používáním tvrdých kamenů vedle pazourku a rohovce a rozšířeným používáním leštění k vylepšení vlastností sekery. Sekery se ukázaly jako kritické při zpracování dřeva a staly se kultovními předměty (např. ve Skandinávii, kde sekery byly považovány za kulturní předměty vysoké úrovně). Takové kamenné sekery byly vyrobeny ze široké škály houževnatých hornin, jako je pikrit a jiné magmatické nebo metamorfované horniny, a byly rozšířené v období neolitu. Mnohé nalezené hlavy seker se pravděpodobně používaly především na štípání dřevěných trámů a jako kladiva pro stavební účely (např. zatloukání kolíků do země).
Středověk
Bojové sekery byly v Evropě v období stěhování národů a následné době Vikingů velmi běžné a jsou známé z tapisérie z Bayeux z 11. století, která zobrazuje normanské rytíře na koni proti anglosaským pěšákům. Pokračovaly se používat během zbytku středověku, přičemž významnými bojovníky byli držitelé sekery ve 12., 13. a 14. století.
Anglický král Stephen slavně použil „dánskou sekeru“ v bitvě u Lincolnu v roce 1141. Jedna zpráva uvádí, že ji použil poté, co se mu zlomil meč, jiná zpráva uvádí, že meč použil až po zlomení sekery, vyberte si :D
Richard Lví srdce byl ve viktoriánských časech často zobrazován, jak mává velkou válečnou sekerou, i když zmínky jsou někdy velmi přehnané, jak se na národního hrdinu sluší. Richard je však zaznamenán jako uživatel dánské sekery na reliéfu Jaffa.
Robert the Bruce, skotský král, použil sekeru k poražení Henryho de Bohuna v boji na začátku bitvy u Bannockburnu v roce 1314. Vzhledem k tomu, že Bruce měl sekeru na koni, je pravděpodobné, že to byla jednoruční sekera. Mezi těžce obrněnými jezdeckými bojovníky se v 15. století těšila oživení.
Ve 14. století používání seker stále častěji zaznamenává Froissart ve své kronice, která zaznamenává zásnuby mezi královstvími Francie a Anglie a vzestup profesionálních (a žoldnéřských) armád ve 14. století. Je zaznamenáno, že král John II. použil jednu v bitvě u Poitiers v roce 1356 a Sir James Douglas v bitvě u Otterburne v roce 1388. Bretónci byli zřejmě známými uživateli seker, přičemž známí žoldnéři Bertrand du Guesclin a Olivier de Clisson měli v boji sekery. V těchto případech není typ bojové sekery – zda dánská sekera nebo protopolaxa – zaznamenán.
Většina středověkých evropských bojových seker měla objímkovou hlavu (což znamená, že hrubší, tupý konec čepele obsahoval otvor, do kterého byla vložena dřevěná násada), a některé obsahovaly langety – dlouhé pásy kovu připevněné k čelním plochám rukojeti. Měly zabránit poškození během boje. Lícní strany sekery se občas vyznačovaly rytými, leptanými, raženými nebo intarzovanými dekorativními vzory. Bojové sekery z pozdního období měly tendenci být celokovové konstrukce.
Takové středověké zbraně jako halapartna a polaxe byly variantami základní formy bojové sekery.
Sekera s langetou – ochrana násady před poškozením
Sekery po období středověku
Bojové sekery byly nakonec vyřazeny z používání na konci 16. století, kdy se vojenská taktika začala stále více točit kolem používání střelného prachu. Avšak ještě ve 40. letech 17. století je princ Rupert – královský generál a velitel kavalérie během anglické občanské války – zobrazen s bojovou sekerou, a to nebyl jen dekorativní symbol autority: byla to „krátká tyčová sekera“. Přijatá královskými důstojníky kavalérie, aby pronikli do přileb vojáků v boji na blízko.
V Skandinávii se však bojová sekera používala spolu s halapartnou, kuší a tyčemi až do začátku 18. století. Zákon zavedený v roce 1604 vyžadoval, aby všichni farmáři vlastnili zbraně, aby mohli sloužit v milici. Oblíbenou volbou byla bojová sekera norských rolnických milicí, mnohem účinnější než halapartna, a přesto účinná proti jezdeckým nepřátelům. Mnohé takové zbraně byly dekorativně zdobeny, ale jejich funkčnost se projevuje tím, že hlava sekery byla namontována v úhlu: mírně nakloněna nahoru, s výrazným předklonem v násadě, s úmyslem zefektivnit jejich účinnost proti obrněným protivníkům soustředěním síly na užší místo.
Bojová sekera norských rolnických milicí
Během napoleonských časů a později v 19. století nosili podkováři ve vojenských službách dlouhé a těžké sekery jako součást své výbavy. I když se daly použít v případě nouze k boji, jejich primární využití bylo logistické: bylo nutné odstranit kopyta zesnulých vojenských koní, aby se dokázalo, že skutečně zemřeli (a nebyli ukradeni). Napoleonovi průzkumníci měli také sekery, které se používaly k čištění vegetace – postup, který používaly podobné jednotky v jiných armádách.
Sekera v rituálech a náboženství
Sekera se jako symbol používala již od pradávna. V době neolitu ji nosili náboženští a mocenští hodnostáři kmenů na znak jejich moci. Nabrala na takové hodnotě, že se často dávala i jako dar různým božstvům. Náboženskou roli sehrála i v časech starověkého Řecka. Konkrétně šlo o dvojsečnou sekeru zvanou labrys. Mnoho takových seker a jejich vyobrazení z minojské kultury bylo nalezeno na ostrově Kréta. Předpokládá se, že souvisela s náboženskými rituály, kdy je používaly místní kněžky při obětování zvířat. V novodobé historii se stala symbolem řeckých fašistů.
LABRYS
Sekera se objevuje i v slovanské kultuře. Jde konkrétně o Perunovu sekeru, která je jakýmsi protipólem severského Thorova kladiva Mjolnir. Sekera symbolizuje vládu boha Perúna nebo Paroma, který vládne hromu, bouři a dešti a svou sekerou vrhá ohnivé střely – blesky. Parom je také bohem války, zbraní, ale i plodnosti a zemědělství.
Ve starověkém Římě je zas známa jako součást tzv. fasces – tedy svazku prutů svázaného červenou páskou s vyčnívající sekerou. Fasces nosili osobní strážci konzula jako znak jejich moci a autority. Tak jako u Řeků, i u Italů se později stala marketingovým symbolem fašistické strany Benita Mussoliniho.
Známe je i zažité slovní spojení „zakopat válečnou sekeru“, jehož význam je ukončit probíhající konflikt, spor nebo nepřátelství. Toto spojení pochází ze Severní Ameriky z dob kolonizování. V dobách jednání mezi domorodými Indiány a kolonisty se totiž všechny zbraně musely nejprve zakopat pod zem, a až potom mohla probíhat vyjednávání.
Sekera jako zbraň a bojový nástroj
V průběhu lidské historie byly běžné předměty přetvářeny na zbraně. Sekery, vzhledem k jejich všudypřítomnosti, nejsou výjimkou. Kromě seker určených k boji existovalo mnoho bojových seker, které sloužily jako nástroje. Sekery by se také daly upravit na smrtící vrhače (například franciska – kterou máme také v nabídce). Sekery byly často levnější než meče a podstatně dostupnější.
CONDOR Francisca vrhací sekera
Bojové sekery obecně váží mnohem méně než moderní štípací a sekací sekery, protože byly navrženy pro sekání a řezání tkání, a ne dřeva; v důsledku toho jsou normou mírně úzké čepele na krájení. To usnadňuje hluboké, devastující rány. Navíc, lehčí zbraň je mnohem rychleji použitelná v boji a manipulace s ní pro opakované údery proti protivníkovi je mnohem jednodušší.
Bojové sekery jsou v západní populární představivosti spojovány zejména s Vikingy. Jistě, skandinávští pěšáci a námořní nájezdníci je používali jako zbraň v dobách jejich rozkvětu, které sahaly od začátku 8. století do konce 11. století. Vyráběli několik druhů, včetně specializovaných vrhacích seker a „bradatých“ seker nebo „skeggox“ - takto pojmenované pro jejich zadní spodní hranu čepele, která zvýšila sílu a mohla být použita k zachycení okraje soupeřova štítu a jeho vytáhnutí nebo stažení dolů, takže štítonoš je zranitelný vůči následnému úderu. Vikingské sekery mohly být ovládány jednou nebo dvěma rukama, v závislosti na délce dřevěné násady. Jako například nádherná Condor Valhalla Battle Axe, kterou najdete i u nás.
CONDOR Valhalla bojová sekera - bradatice
Moderní sortiment
Obyčejná sekera je široce dostupná v různých velikostech a hmotnostech. Má poměrně dlouhé ostří na úzké hlavě. Je univerzální, ale obvykle se používá na sekání dřeva. Dobrá zpráva je, že je možné je koupit opravdu ve všech velikostech a hmotnostech. Od malých jednoručních sekerek, které dobře poslouží i na výletě či opékání, až po skutečně masivní sekery s hmotností 1,6 kilogramu. Takže každý si vybere podle svých preferencí, pracovního použití či kondice. Skvělým příkladem kvalitní kempinkové sekery z naší nabídky je například Hultafors Hultan.
HULTAFORS Hultan
Všechno nad nimi je už štípací sekera (kálačka). Ta je charakteristická masivní hlavou, někdy až 4 kilogramy těžkou. Obvykle má kratší ostří, aby lépe pronikala do dřeva. Ostří je umístěno na široké hlavě, která dodává sekeře potřebnou pevnost a samozřejmě i zvýšenou hmotnost, která se při štípání dřeva vždy hodí. Některé z nich mají na hlavici speciální žebra, určená pro snadnější rozštípnutí dřeva. Z naší nabídky je možné zakoupit například skvělou Hultafors Hult.
HULTAFORS Hult – štípačka
Při sekerách určených na štípání ještě krátká poznámka: Užší hlavy lépe štípají měkké dřevo, široká ostří zase tvrdé (listnaté) dřeviny.
I když mají tyto sekery masivní hlavy a těžké obuchy, nenechte se oklamat vzhledem a nepoužívejte je jako štípací klíny, tzn. nebouchejte po nich ani palicí ani kladivem.
V rámci boje, záchranných akcí a taktických aplikací je oblíbeným nástrojem tomahawk.
Původně sekera amerických domorodců, hojně používaná jak v míru, tak ve válce. Proslavila se zejména v 18. století během koloniálních válek na novém kontinentu (Americe). Bývá dobře vyvážená, protože se využívala k házení.
Jeho předností je relativně nízká hmotnost, vysoký sekací výkon a široká škála použití. Moderní tomahawk – sekání, řezání, páčení, probodávání, zatloukání, vrhání... a mnoho dalšího!
Nechť se páčí, pár sexy příkladů z naší nabídky :)
COLD STEEL WARHAWK
BOKER TOMAHOOK
Tipy, jak udržovat sekeru a sebe v bezpečí
Nikdy neřežte sekerou, která má uvolněnou hlavu. Nejenže vystavujete nebezpečí úrazu sebe i okolí. Navíc - uvolněná hlavice při úderu dále poškozuje násadu, což stav sekery jen zhoršuje.
Pokud máte možnost si vybrat ze dřevěných násad, vyberte si násadu na sekeru z jasanu nebo hikorie. Co nejširší letokruhy ve směru ostří jsou nejlepší.
Sekeru neskladujte ve vlhku. Příliš suché prostředí ale také poškozuje sekeru – konkrétně násadu, která může prasknout.
Násadu před nadměrnou vlhkostí a částečně i vysycháním ochráníte olejovým nátěrem. Může to být speciální olej na dřevo, ale vystačíte si i s obyčejnou lněnou fermeží.
Ostří sekery udržujte ostré. Se sekerou určenou na sekání dřeva neřežte kořeny ze země. Pokud se objeví vyštipování, sekeru přebrušte. Začněte nahrubo pilníkem, pak použijte brusný kámen a krouživými pohyby obnovte ostří. Hranu ostří můžete označit permanentní fixkou. Když zmizí, víte, že jste se již na dané místo přebrousili.
Při řezání postupujte s rozvahou, nechte pracovat váhu hlavy, aby za vás udělala práci.
Při řezání vždy řežte pod úhlem, aby bylo řezání efektivní.
Vždy dbáme na to, aby nohy nebyly v dráze hlavy sekery, při špatném řezu a odrazu hlavy bokem hrozí zranění.
Hlavou se snažíme vždy trefit cíl. Údery dřevěné plochy hned za hlavou se oslabuje násada a může časem hrozit odlomení hlavy od násady.
Dodržováním těchto zásad si můžete užít spoustu zábavy a udělat spoustu dobré práce. Proto bez obav sledujte naši nabídku!
